Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a -dílo- Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti -logistiku- holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a záro¬veň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé -kolečko v soukolí nacistické totalitní mašinerie- poslušně a svědomitě vykonával svěřené úkoly. Eichmann byl sice (spolu)zodpovědný za smrt milionů lidí, ale ke svým obětem údajně ani nepociťoval žádnou zášť: on jen dělal svou práci. Tomuto mýtu, jak známo, vdechla život německá myslitelka Hannah Arendtová ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla - knize, kterou napsala pod dojmem procesu s Eichmannem, konajícího se roku 1961 v Jeru¬zalémě, a která zásadně ovlivnila myšlení několika generací intelektuálů a akademiků. Jak ovšem přesvědčivě dokládá Bettina Stangnethová, tezi o -banalitě zla-, která je sama o sobě velmi cenná a pro pochopení podstaty totalitarismu dodnes nesmírně podnětná, na případ Adolfa Eichmanna aplikovat nelze. Hannah Arendtová se v Eichmannovi zmýlila, a to hned ze dvou důvodů: jednak proto, že se nechala ošálit -úřednickou- maskou, kterou si tento válečný zločinec ve snaze o záchranu života při soudním procesu v Jeruzalémě nasadil, jednak proto, že neměla přístup k informacím a dokumentům vztahujícím se k Eichmannově životu v poválečném období, které se na veřejnost dostaly až o mnoho let později. -br- Kniha Eichmann před Jeruzalémem tento zkreslený obraz Eichmanna zásadně přehodnocuje, přičemž jedním (nikoli však jediným) z jejích klíčových zdrojů jsou záznamy mnohahodinových rozhovorů z roku 1957, které s Eichmannem, tehdy již čtvrtým rokem žijícím poklidným životem na předměstí Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, vedl nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen. Z nahrávek rozhovorů, které, jak si Eichmann vymínil, neměly za jeho života proniknout na veřejnost a které se po několik desítek let skrývaly v německém spolkovém archivu v Koblenzi, vysvítá docela jiný obraz -inženýra holokaustu- než ten, který vnímala Hannah Arendtová při soudním procesu v roce 1961: Eichmann není pouhý byrokrat a ambiciózní kariérista plnící rozkazy, nýbrž také horlivý, zapálený, -fanatický bojovník za svobodu své krve- a vášnivý antisemita, posedlý záští vůči Židům, který když bilancuje výsledky své práce, vyjadřuje zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy, a k tomu dodává: -A teď vám chci říci … toto: Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním! … bylo by příliš snadné … vyjádřit hlubokou lítost … Říkám vám, kamaráde Sassene, já to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat proto, že na to nejsem připraven, že moje vnitřní já se zdráhá říct, že jsme něco udělali špatně.--br- Kniha Eichmann před Jeruzalémem nabízí nejucelenější a nejdetailnější obraz života Adolfa Eichmanna, jaký byl dosud vytvořen, a zároveň přináší nové poznatky o životě nacistů v období po druhé světové válce působících v exilu nebo v samotném Německu.
