Za jakých podmínek by mohla ekologie organizovat celkovou politiku kolem sebe, a nebyla jen okrajovým souborem protestních hnutí? Může aspirovat na to, aby vymezila politický horizont podobně jako v minulosti liberalismus, později socialismus, neoliberalismus a v poslední době i neliberální či neofašistické strany, které jsou na vzestupu? Co se může ekologie naučit z historie o tom, jak vznikají nová politická hnutí a jak vítězí v boji o ideje dlouho předtím, než se jejich úspěchy promítnou do stran a voleb?
Bruno Latour a Nikolaj Schultz v tomto krátkém textu sestávajícím ze sedmdesáti šesti bodů argumentují, že pokud má environmentální hnutí získat ideologickou konzistenci a autonomii, musí nabídnout politický narativ, který rozpozná, přijme a účinně představí jeho projekt z hlediska sociálního konfliktu. Politická ekologie se musí smířit s tím, že sebou přináší rozdělení. Musí poskytnout přesvědčivou kartografii konfliktů, které vytváří, a na jejím základě se pokusit definovat společný horizont kolektivního jednání. Pro reprezentaci a popis těchto konfliktů Latour a Schultz navrhují znovu použít staré pojmy třída a třídní boj, i když naplněné novým významem v souladu s ekologickými zájmy našeho nového klimatického režimu. Prosazují myšlenku nové ekologické třídy, která se sdružuje na základě kolektivních zájmů v boji proti logice produktivismu a ochraně podmínek obyvatelnosti naší planety, a ptají se: jak může vzniknout hrdá a sebevědomá ekologická třída a podniknout účinné kroky k utváření naší společné budoucnosti?
