Můj otec byl zahradníkem. Nyní je zahradou.-br- Příběh otce, syna a posledního úsvitu - milosrdného a nelítostného zároveň. -Tato kniha nemá jednoduchý žánr,- píše Georgi Gospodinov, -musí si ho vynalézt sama. Stejně jako smrt nemá žánr. Jako život. Jako zahrada. Román elegie, román zahrada, memoár nebo memoromán - copak záleží na botanice smutku? Příběh o odcházejících otcích v odcházejícím světě.-br- O těch tragických kuřácích, ulpívajících na šnorchlu cigarety, plujících v jiných vodách a na jiných oblacích. O mém otci, který na svých bedrech nesl tuny minulosti a nikdy je nepřestal vyprávět.- Není to kniha o smrti, ale o životě, který mizí. A v tom je rozdíl.
