Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho -odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše-, a proto platí, že -podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty-. Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům - důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej -veřejně podněcuje ke zločinu-.
