V téměř sedmnácti letech, je Pjota Barnovié nejmladším kormidelníkem gumových člunů na celém pobřeží od Durazza až po Sarandu. Ví o všech mělčinách i hlubinách, rozumí vlnám i větrům, orientuje se podle buzoly a hvězd, ale nejraději ze všeho čte. Přečetl tolik knih, že mu říkají albánský génius. A když mu je zničí, ty jeho knihy, tak si alespoň opakuje texty nahlas, zpaměti. A získá nové, které si schová v jeskyni u moře.
On totiž Pjotův svět, stručně řečeno, je krutý. Je to svět vymknutý z kloubů, divoký, ale přestože je . absolutně animózní a člověk v něm může přežít jen díky instinktu, přestože v něm setrvale panuje válečný stav, kde určují jen kmenové zákony, zda muži půjdou proti sobě nebo zda uzavřou spojenectví, zachovává si určitou nevinnost, jakousi prostotu či spíše - prostodušnost.
Itálie je za rohem a vlastně hrozně daleko, Pjota Barnovié ji na moři
dýchá a, jako mnoho jeho rodáků, o ní sní. Ale italské zákony umějí být pro Albánce nesmírně tvrdé. A jestli strach je u samého kořene strachem z neznámého, pak neznámo se pro Pjotu rovná Itálii, především v noci.
Působivými prostředky se De Filippovi daří ponořit se do hlavy albánského chlapce, jeho situace, snů i existenčních podmínek, aby nám přednesl své dílo, jež se velmi záhy promění v hořký obraz života.
