V lednu 1986 se Jan Skácel na hřbitově v Kralupech nad Vltavou rozloučil za české básníky s Jaroslavem Seifertem. Deset dní před 17. listopadem 1989 zemřel v Brně. Obě ty skutečnosti mají v sobě cosi tajnosnubného: Skácel, narozený na Slovácku roku 1922, byl v jistém smyslu posledním básníkem, typem, poetikou i posláním oné velké generace, která vstoupila do literatury po 1. světové válce. A byl z těch odsouvaných, žijících v době bolesti, kteří nesli stigma času včleněné do slov veršů. Skácel byl lyrik. Síla jeho metafor je patrná už z názvů jeho sbírek - tak třeba: Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do
ztraceného vosku. Jindy zve k četbě slovo - pečeť: Smuténka, Metličky, Stracholam. Ve Skácelovi žije moravská úcta k češtině. Vědomí tradice, ozvuky folkloru. Jeho verše zrcadlí život básníka, který je údělem bytí. Skácelovy básně jsou líbezné i závažné, svědecké i zpovědní, a hlavně: neztrácejí dech života.
