Ať už obrazy pojednávají jakékoliv téma, uchovávají si ve své upřímnosti jakousi vnitřní čistotu. Daří se jim pozastavovat čas a zdá se, že je vlastně svým způsobem relativizují. To není staromilství. Je to jen důkaz, že tradiční malířské prostředky můžou pořád ještě obstát i v době, která dává přednost „rychlejším médiím“ nebo malbě, jež se stydí být dobrou.
Malby Antonína Sládka oživují zájem o žánry už skoro zapomenuté, jakými jsou zátiší, prchavé pouliční výjevy, pohledy z okna ateliéru, neokázalé portréty vznikající v kavárnách, hospodách a bistrech, krajiny rodící se přímo v krajině, v plenéru. Často také maluje ženy, jež jsou pro něj trvalou inspirací.
