Soubor čtrnácti prozaických textů autora publikujícího pod pseudonymem Pavel Drozd Za devatero větami nese podtitul -postmoderní pohádky-, ačkoli samotné texty je nesnadné žánrově klasifikovat. Nejsou to klasické povídky či novely, nejedná se však ani o rozplizlé postmoderní variace a hry na předem daná témata. Autor si od tzv. postmoderny udržuje náležitý odstup a vnímá ji s mírně ironickou nadsázkou. Jeho příběhy nebo jejich fragmenty se vyznačují sympatickou střídmostí a pokorou, ale charakterizuje je rovněž námětová pestrost a mnohoznačnost tíhnoucí k symbolům a k jemným filosofickým reflexím. Autor zachycuje své dětství a mládí, složité životní peripetie, takže jeho texty mohou připomínat jakousi quasi autobiografickou zpověď. Ovšem autorský subjekt je vždy potlačen a do popředí vystupuje strhující příběh, kombinující dialog s vnitřním monologem. Čas a místo, v nichž se Drozdovy příběhy odehrávají, jsou různé: je tu sekvence ze staré Prahy stejně tak jako vzpomínka na maloměsto osmdesátých let 20. století. Exotické španělské a navíc historické prostředí je zas střídáno tichem antikvariátu, ve kterém se setkává mladý básník se zkušenou a životem poněkud usmýkanou ženou a zároveň redaktorkou poezie. Je zde výstižný a v kontextu české literatury nebývale autentický text o -sametovém dospívání- generace dozrávající na počátku devadesátých let minulého století stejně tak jako -pohádka o posmrtném životě- nebo zas -pohádka futuristická-, -erotická- a -pohádka o české literatuře-. -Pohádka o princezně se žlutou hvězdou- vyvolává reminiscenci na židovský holocaust, -opsaná pohádka- si pohrává s představou, jak by mohl vypadat -manifest katolické postmoderny-. Konvolut Drozdových próz vyznívá křehce a melancholicky. Také tímto subtilním tónem se odlišuje od současné prozaické produkce u nás i ve světě.
