Čáp a Lola je předposlední a zároveň co se týče tématu zásadní kniha, předčasně zesnulého polského spisovatele Mirosława Nahacze. Je oceňována jako „generační román“ lidí dospívajících na konci 90. let 20. století, přibližuje jejich snahu o vymezení se vůči složitému a často nesrozumitelnému světu a hledání svého místa v něm. Postavám k orientaci pomáhá užívání drog, v knize nazývaných „měniče času“, jež jsou podstatným prvkem příběhu a jejichž dealerem je záhadná postava Čápa. V „měničích času“ mohou být rozpuštěny některé části reality – podobně jako i rozličné texty – od bible přes beletrii po pornografii. Vypravěč při hledání dívky jménem Lola putuje snovým prostředím, kde jakoby z mlhy vystupují různé postavy, které mohou být skutečné, ale mohou to být i halucinační přízraky. Otevíráním bran do jiných světů se čtenáři (i hrdinům samotným) nabízí naděje, že dojde k průlomu, že skončí agonie nihilismu a bude zažehnána všudypřítomná hrozba apokalypsy. Andrzej Stasiuk text charakterizoval takto: „Během četby má čtenář pocit, že kniha nebyla napsaná, ale že ji autorovi někdo nadiktoval. Při četbě slyší čtenář hlas, který nepatří žádné konkrétní osobě, jeho zvuk je však velice živý a tělesný.“
