Poté, co si hrabě Bourqueney, francouzský diplomat a politik, pečlivě prostudoval mírovou smlouvu uzavřenou a podepsanou 30. března 1856, prohlásil: „Když se člověk obeznámí s tímto dokumentem, nemůže nijak porozumět, kdo je tu vlastně vítěz a kdo poražený.“ I tak by se dala charakterizovat Krymská válka, válečný konflikt zasahující kromě poloostrova téhož také Kavkaz, sever Ruska, Baltské moře či Dálný východ. Konflikt, na jehož konci sice zůstaly legendy v podobě „Dlouhé červené linie“ či „Útoku lehké brigády“, ale především statisíce mrtvých vojáků. Tragédií zůstává, že povětšinou nezemřeli „slavnou“ smrtí na bojištích, ale umrzli ve svých stanech či umírali na zhoubné nemoci daleko bojiště. Celým tím neskutečným zmatkem rodící se nové válečné strategie se prolíná častá nekompetentnost nejen velících důstojníků, ale také politiků dostatečně vzdálených od míst bojů.
