Když se mě někdo zeptá, a to se nestává nijak zřídka, jak to, že jsem zůstala člověkem od základu radostným, kterého ještě očividně těší život, ocitám se poněkud na rozpacích. Jak se dá něco takového vysvětlit? Pravděpodobně mám hodně co děkovat svému naturelu, za leccos vděčím snad i své neochvějně trénované vůli. Ale žádnou univerzální radu neznám. Neexistuje recept, který by byl vhodný pro každého. Pro jednoho může být určitý zážitek nepřekonatelným zklamáním, pro druhého hořkou zkušeností, se kterou se musí vypořádat. Na otázku, která se rovněž často opakuje, zda jsem během všech těch let měla co dělat spíše s dobrými nebo spíše se špatnými lidmi, je odpověď již jednodušší. Rozhodně spíše s dobrými.
