Před téměř čtyřmi desetiletími se na Západě objevila autobiografie Světlany Allilujevové, jediné dcery jednoho z největších diktátorů 20. století, a rázem vzbudila senzaci. Autorka sama sebe zobrazila jako rozpolcenou bytost: jako vnímavou svědkyni času a zároveň dítě, které touží po lásce svého obávaného a despotického otce. Známá historička Martha Schadová se po letech k osudu Světlany Allilujevové vrátila. Ve své knize líčí peripetie ženy, která se v roce 1957 zřekla otcova jména a přijala příjmení matky, kterou však záhy ztratila. Sledujeme dětství -princezny z Kremlu-, její vztah k otci, první velkou lásku a několik nezdařených manželství. V roce 1967 byla Světlaně povolena cesta do Indie, která se posléze změnila v dramatickou pouť a útěk přes Itálii a Švýcarsko do Spojených států, kde Allilujevová strávila 15 let, znovu se provdala a nakonec se s dcerou Olgou odstěhovala do Anglie. Návrat do Sovětského svazu v roce 1984 k svým odrostlým dětem z prvních manželství byl pro ni zoufalým propadem do minulosti a pro její v západním světě vychovanou dceru představoval kulturní šok. Světlana poznala, že v této zemi se opravdu nedá žít svobodně a přes nemalý odpor sovětských funkcionářů se jí i dceři podařilo opět odjet do USA. Předčasná smrt matky, rozporuplný vztah k otci, zklamání z komunistického, ale částečně i z Nového světa, to vše přispělo k psychické labilitě, depresím i alkoholismu ženy, již vnitřní neklid hnal neustále z místa na místo. Poslední léta tráví Světlana Allilujevová zcela v ústraní u své dcery Olgy ve Spojených státech.
