Nový román Ludmily Vaňkové otevírá čtenářům pozoruhodné období v dějinách Českého království, kdy se mu vyhýbaly válečné pohromy a bylo ušetřeno krvavých vnitřních rozbrojů. Zásluhu na tom měl král Václav I., který se ale v kronikářských análech mezi svým otcem Přemyslem I. a svým synem Přemyslem II. jeví jako zapomenutý král. Václav I. byl král rytířů, ale nikdy se nepouštěl do zbytečného válčení, i když císař a papež spolu soupeřili o ovládnutí světa a téměř nechávali bez povšimnutí, že se z východu se začaly valit hordy mongolských válečníků. Synové a vnuci Džingischána smetli ruská knížectví, Halič, Polsko a teprve před vojskem českého krále couvli zpět a vyplenili Uhersko, aby pak zmizeli navždy do svých nových říší. Jako skvělá vypravěčka dokázala autorka všechny tyto události skloubit se zřetelem na české prostředí. Václav zbožňoval svou sestru Anežku Českou, potupenou intrikami rakouského vévody a zrazenou před svatbou s císařovým synem. Nakonec vstoupila do kláštera a našla v něm své životní poslání, ale Václav na její ponížení nikdy nezapomněl. Přesto zůstal oporou císaře Fridricha II. a vyhověl papeži i Anežce, když ho žádali o usmíření s věrolomným rakouským vévodou. Václav byl milovník žen, ale také dobrý manžel, neměl jen příliš v lásce svého druhého syna Přemysla, při jehož narození přišel o oko. Ale i jako jednooký král byl schopný panovník, vojenský stratég a výborný diplomat. Sňatkem svého nejstaršího syna Vladislava s rakouskou vévodkyní Gertrudou připravil připojení Rakouska a alpských zemí k Českému království, které se podařilo uskutečnit jeho nástupci Přemyslovi Druhému.
