Musím se přiznat, že dlouho mi sonety připadaly příliš staromódní, artistní. Zvláště renesanční velikáni Dante a Petrarca mě upřímně znudili opěvováním fatálních žen — zato jejich vrstevník, ironik a buřič Cecco Angiolieri, který napsal Kdybych byl oheň, zapálil bych svět, mě uhranul svým životním pocitem. Jeho a Shakespearovy sonety mě přesvědčily, že forma nemůže být nudná ani staromódní, že záleží pouze na obsahu, zda bude báseň opravdu úchvatná a vzrušující. Kniha Sonetů je proměnlivá jako život, vážná i rozmarná, láskyplná, melancholická i ironická.
