Francouzská revoluce patří bezesporu mezi klíčové události moderních evropských dějin; vytvořila symbolický zlom, práh mezi společností preindustriální, tradiční a společností „moderní“. Do interpretací revoluce se promítla vůbec otázka směřování, pokroku, kontinuity či diskontinuity historického „procesu“, v němž se Francouzská revoluce náhle zjevila jako jakási dějinná křižovatka. Málokterý filosof, historik, myslitel či literát 19. století se k ní stavěl lhostejně. A 20. století jí dalo nový smysl, zejména po sovětské revoluci v roce 1917 a po změnách, které přinesl rok 1989. Jednotlivé fáze Revoluce se každopádně staly předobrazem postojů a idejí v historiografii, ale i postojů politických. Nebyly jen fázemi jedné dějinné události, ale paradigmatickými situacemi – modely, které usnadňovaly orientaci a uchopení politické a sociální reality v pohyblivé „moderní“ společnosti s jejími zvraty a revolucemi.
