Sbírka 65 jednostránkových, vesměs velmi úsporně psaných básní. Autorka tíhne k čím dál větší sevřenosti, návaznost na její předchozí sbírku Úzkost na kost je nesporná; základním tématem je nadále láska a smrt, ztotožnění s ohroženou přírodou a „nesmír smíru“ s ubýváním vlastního života v nevlídném, přirozeným hodnotám nepřejícím prostoru a čase. A samozřejmě zase i úzkost, která však nabývá ještě drsnější podoby. Je tu víc vzdoru než stesku, lyrické nálady často přecházejí v sarkasmus, snaha oslovit Boha se vědomě stává rouháním. Čímsi novým jsou v této poezii minipříběhy, odehrávající se na hranici mezi skutečností a snem. I v nich se, stejně jako v celé sbírce, uplatňuje formální osobitost vázaného, přesto však volně působícího verše
