Současná západní tzv. civilizovaná a demokratická společnost ještě stále nepřímo nutí současného člověka v první řadě myslet, nikoliv cítit. Oproti agresivním a lživým neustále se opakujícím reklamním sloganům na cokoli, by mohla báseň působit na člověka jako pohlazení motýlích křídel, ale také jako blesk, který obsahem svých slov zasáhne čtenáře u dveří jeho třinácté komnaty, která skrývá těžší a delší cestu, než kterou člověk urazil ve vědě a technice. Je to cesta srdce sídlo citů, které nás učí lásce mnohdy i proti naší vůli a proti našemu egu. Právě zde se člověk tím méně vyvíjí, čím více se obklopuje pohodlím, a podává výkony, díky kterým si může pořídit spoustu věcí, které ale ve skutečnosti nepotřebuje. Dnešní člověk má všeho víc, než spotřebuje, aby zapomínal, co opravdu potřebuje.
Ale pokud člověk uzná za důležité také své city a přizná se k nim, může napsat báseň, nebo se stane, že ona si náhodou najde jeho. Mnozí své city vnímají, ale neumí jim propůjčit slova. Ale jsou i tací, kteří považují své city za slabost, kterou před světem musí skrýt. I pro ně jsou psány básně. Básně jsou natolik důležitou, nově pojmenovanou realitou, že si nakonec samy u básníka vynutily, aby jim předal formu a tvar, v podobě sbírek, které se vám teď dostaly do rukou. Chtěly vzlétnout do světa lidí, aby tam stejně jako motýli hledaly svůj cíl.
Lenka Karhanová Hromadová
