„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“. I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“ Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.
