Čtení sloupků profesora Cyrila Höschla je jako pohlazení po duši. Řeknete si, že to by přece mělo být u „dušezpytce- normální. Mělo, ale nebývá. Ne nadarmo se traduje, že: „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí!- Sama profese psychiatra k tomu nedává pomazání. Teprve když se sejde schopnost nadhledu a přesných formulací s darem srozumitelnosti, člověčenstvím a pochopením pro lidské slabůstky, svébytným humorem a metodou trefných příkladů ze života, může vzniknout dílko, které osvětlí ledacos z dění kolem nás a přitom nementoruje, ale poučí, pobaví a potěší. A to je právě případ Odpovědí bez konce. Vybral a do knižní podoby je sestavil sám autor převážně tak, jak vznikaly jako odpovědi na otázky čtenářů časopisu Reflex. Polemizovat by se dalo snad jenom se samotným názvem. Odpovědi totiž konce mají, a patřičně vypointované!
